Pražský městský soud ve středu znovu nepravomocně osvobodil Babiše i jeho někdejší poradkyni Janu Nagyovou v kauze Čapí hnízdo. Jádrem sporu byla padesátimilionová dotace na stavbu kongresového areálu ve středních Čechách. Skutek podle soudu nebyl trestným činem. Politici tradují, že výsledek soudu respektují, někteří dokonce vybízejí Babiše k omluvě za to, že to není tak jak dlouhodobě tvrdil, že by kauza byla politicky motivovaná. Prý verdikt respektují. Přetvářka hodná rádoby serióznímu politikovi nebo realita?
Je potřeba se zamyslet o hlubší podstatě. Babiš se dlouhodobě oháněl tím, že celá kauza je zkonstruovaná s cílem politicky zdiskreditovat jeho osobu. Teď ho zástupci Pirátů vyzývají, aby se za tyto hlášky omluvil. Když budeme na chvíli abstrahovat od jakýchkoliv osobních sympatií, či antipatií, politických preferencí a zaměříme se na čistou teorii, musíme si uvědomit nevyhnutelný fakt. Ať je to s Babišem, jak chce, to nás teď nezajímá, vidíme, že „špinavé prádlo“ se velmi často „pralo“ v období voleb. Jinými slovy volební období se stává arénou, kde politické figurky vytahují kostlivce ze skříní svých protivníků ve snaze získat voličskou podporu. Morálka jde stranou.
V politickém ringu se černá propaganda vždycky hodí. Jak jsme viděli, nemusí být vinný, stačí jenom i podezření, aby političtí oponenti využili každou šanci k diskreditaci protivníka a získání hlasů. Čapí hnízdo není ojedinělým případem – je jenom vrcholem ledovce v záplavě skandálů, které často slouží jako vhodná munice ve volební kampani, ať je to zprava nebo zleva. A ať jde o Babiše, generála Pavla a jeho „proválečných“ tendencí, Černochovou a zakázek na Ministerstvu obrany. V politice se totiž nejedná jenom o zásadovost, ale především o ambice a touhu po vítězství voleb.
Nemusíme připomínat, že strany v rámci získání voliče dělají možné i nemožné. Každá politická kampaň je koordinovaná a promyšlená činnost, jejímž cílem je přesvědčení voličů ke zvolení kandidáta nebo subjektu. Součástí takové politické komunikace je politický marketing, politické PR. Vždy na prvním místě stojí zevrubná analýza prostředí a postavení daného politického subjektu a z toho zvolená relevantní strategie politické komunikace. Jenže jak víme nejen z teorie, ale také z reálného českého prostředí, existuje také negativní kampaň, která má cíl jeden – očernit politického konkurenta.
V ČR navíc nemá jasně vymezené hranice, není regulovaná. Neexistují ani etické mantinely mimo to, co je ve volebním zákonu. Tam je konstatováno, že musí být vedena čestně a poctivě. Hodně bezzubé.
V negativních kampaních se často mobilizuje strachem, negativními emocemi a očerňováním druhého. Problém je, že může evokovat podobné nenávistné tendence i ve společnosti – viděli jsme v prezidentském klání Petr Pavel – Andrej Babiš. I členové jedné domácnosti, byli na rozvod, když jeden volil „generála“ a druhý „Bureše“.
Nejvíc zákeřné na tom je, že negativní kampaně často „šlapou“. Vyvolávají u voličů ten správný mix strachu, zvědavosti a odporu, což je nakonec motivuje, aby vytáhli své zadnice z teplého gauče a aspoň došli k volebním urnám, se silným nábojem rozhořčení a rezignace. A v tom okamžiku volí – ale ne podle toho, kdo by je měl skutečně reprezentovat, ale podle toho, kdo je nejvíc dokázal vyděsit. Bojí se, že kdyby nezvolili toho, kdo je varoval před nebezpečím, tak se to neštěstí, před kterým varoval, stane skutečností.
Negativní kampaně šlapou. Po volbách politici voličům pro smích
Ale máme tady i další pikantní dobroty, které negativní kampaně přinášejí. Významný je tzv. syndrom oběti – ten, proti komu se štěká nejhlasitěji, nakonec vyhraje. A když se podíváme na efekt demobilizace, ten je taky zajímavý. Lidé se začnou vyhýbat celému volebnímu cirkusu s pocitem, že je to zkrátka nemá smysl. Překvapením ale zároveň není, že u vyhrocených kampaní stoupá volební účast. Mobilizují se jak stoupenci, tak i odpůrci, všichni naráz.
Dál si musíme uvědomit, že ty strany, co se před volbami mezi sebou rvaly jako divoké šelmy, nakonec musí spolupracovat. Jsme parlamentní pluralitní demokracií s existencí mnoha stran, proto když se roztáčí spirála zákeřných emocí před volbami, pachuť zůstává i po volbách. A pak ať konstruktivně politické entitky spolupracují a zároveň nejsou voličům pro smích.
Na závěr jedno. Kauzy typu Čapí hnízdo jsou zlatým dolem pro politické „škaredosti“, které se dají využít pro masírování voličů před volbami. Ale jak v praxi vidíme, konkrétně na této kauze a postavě Andreje Babiše, tyto skandály nedokážou otřást s jeho věrnými stoupenci. Naopak. Nahrávají mu. Jdou mu ještě více na ruku. Je v roli oběti, mučedníka, proti kterému se všichni spikli, proto ho musí přeci podpořit. Takže to chce asi ubrat v negativní kampani a jít na voliče chytře. Neměla by se snad v příštích volbách pětikoalice poradit s Markem Prchalem, jak na to?
Časová osa kauzy Čapí hnízdo
Kauza se táhne již několik let a je velmi spletitá. Pojďme si ji trochu zrekapitulovat a málo kdo se v tom celém vyzná, chce slyšet jen zda vinen, nebo nevinen. Celé to odstartovalo z popudu EU, v březnu 2016 Andrej Babiš, který byl tehdy ministrem financí, uvedl, že majiteli akcií společnosti Farma Čapí hnízdo byli dvě jeho děti a bratr jeho současné manželky. Jistě si pamatujete skandální vydání politiků.V srpnu 2017 obdržela Poslanecká sněmovna první žádost o vydání Andreje Babiše a i tehdejšího poslance ANO Jaroslava Faltýnka a na začátku října 2017 začalo trestní stíhání, do kterého vstoupili volby, nové zvolení a nová imunita, takže další trestní stíhání začalo v 2018.
Rok 2019 přinesl zastavení stíhání, ale tehdejší šéf žalobců Pavel Zeman rozhodnutí Šorocha zrušil. Od té doby pokračovalo další vyšetřování. V roce 2022 byla obžaloba předána soudci Janu Šottovi. V lednu 2023 byl Andrej Babiš nepravomocně zproštěn obžaloby tak, aby mohl být v září 2023 rozsudek zase zrušený. V únoru 2024 byl opět shledán nevinný.
